Dnes vám v rámci blogu přináším příběh jedné z mých klientek, která s vámi sdílí svůj příběh. Doufám, že pro vás bude inspirací a možná i nadějí, že i pro vás je svoboda v jídle možná. 

Jmenuji se Pavla a žiji s manželem v malé vesničce kousek od Brna. Máme spolu dohromady pět dětí a myslím si, že jsme se doma vůbec nenudili a já se postupně naučila odsouvat své touhy, potřeby a vlastně samu sebe někam do pozadí.

Mojí nejlepší kamarádkou se tajně stala čokoláda a šlehačka.

Začátky řešení mé postavy sahají daleko do minulosti, vlastně do minulého století…

Podle fotek si nyní myslím, že jsem byla normální dítě. Jenomže mi začalo být doma naznačováno, že bych měla zhubnout nebo se nevdám… První diety přišly do mého života během střední školy. Spousta holek řešila svoji hmotnost a porovnávaly jsme se.

Myslím si, že v té době se roztočil můj osobní kolotoč s názvem „VŠECHNO NEBO NIC“. Buď jsem dokonale dodržovala příkazy a zákazy (a byla na sebe pyšná) anebo vše po určité době nechala plavat a jedla úplně bezmyšlenkovitě.

Opakovaně se mi dařilo zhubnout a pak opět přibrat. Začarovaný kruh. Smyčka.

Za ty roky jsem vyzkoušela opravdu hodně diet.

Například jsem úplně vynechala pečivo, sladkosti, uzeniny a tím pádem netoužila po ničem jiném. Měla jsem hlad a křoupala zeleninu, která mě opravdu nezasytila. Stres.

Zkušenost mám i s vyplňováním kalorických tabulek. Pamatuji si, jak jsem seděla u stolu a brečela, protože jsem měla překročené množství tuků, ale nebyla jsem schopna naplnit „kolečko“ sacharidů. Opět stres.

„Parádní“ nápad byla ketodieta. Jídla mi vůbec nechutnala, dělalo se mi z nich špatně a po pár dnech jsem vážila o 2 kg víc. Další stres.

Po každé dietě následovalo období úžasných „žní“, které končilo večírkem na rozloučenou a od pondělka novou dietou, novým začátkem. Už nevím, kolikrát jsme začínala být vzorná.

Bohužel jsem se postupně jídlem naučila řešit veškeré své problémy, starosti, smutky.

Vše vykulminovalo, když mi před pár lety náhle a naprosto nečekaně zemřel taťka. Můj maják v životě. Tím začalo mé systematické emoční jedení. Jen jsem to tehdy neuměla tak  pojmenovat.

Moje psychika mě zrazovala a měla jsem návaly strachu. Už ráno jsem věděla, že nestihnu vše, co jsem si naplánovala a hroutila se už u snídaně, špatně se mi dýchalo, nedokázala jsem odpočívat, protože jsem si myslela, že si to nezasloužím. Věděla jsem, že sama tuto svoji situaci nezvládnu. Zvažovala jsem vyhledání psychologa.

Stalo se ovšem něco jiného. Na FB jsem narazila na MINIKURZ INTUITIVNÍHO STRAVOVÁNÍ ZDARMA.

Měl trvat čtyři dny a strategie byla úplně proti veškerým mým celoživotním přesvědčením. Za těch pár dnů mi bylo jasné, že to je cesta, na kterou se chci vydat.

Už jsem nechtěla hrát ve své životě „poslední“ housle.

Pomalu jsem o sebe začala víc pečovat, nastavila si své hranice, jídlo přestávalo být problém.

Nejdříve jsem si dodala odvahu a rozhodla se skočit a začala jíst všechno, ale s rozvahou. Strach s přibírání jsem měla, ale uvědomila jsem si, že jsem to už zažila víckrát a k hubnutí se mohu přece kdykoliv vrátit.

Jít do obchodu a moci si koupit cokoliv, na co jsem zrovna měla chuť, byla svoboda k nezaplacení, ale zároveň i velká zodpovědnost. Najednou jsem neměla žádnou berličku a začala jsem důvěřovat sama sobě.

Zjistila jsem, že mi některá zakázaná jídla vlastně ani nechutnají, jen byla lákavá právě kvůli zákazu je jíst. Hrozně mě bavilo jíst podle škály hladu a sytosti. Jíst opravdu jen do mého spokojeného pocitu, ne do prázdného talíře za každou cenu.

Závislost na sladkém pomalu mizela.

Mám stále sladkosti ráda, ale už si umím vzít jen dva tři kousky, protože vím, že tam ta čokoláda, bonboniéra či cokoliv jiného bude i za hodinu, zítra, za pár dnů a to je nádherný pocit. Jistota.

Dřív množství určovalo celé balení. Některé dny si žádnou sladkost nevezmu a ani si na ni nevzpomenu. Dřív bych to považovala za nereálné.

Nejdůležitější, co jsem se naučila, je být „tady a teď“.

Snažit se od svého těla neodpojovat, být s ním a opravdu mu naslouchat. Jsou dny, kdy je to jednoduché a dny, kdy je to těžší. To je život a já se v něm stala svobodnou. Upravila se i moje psychika.

Teď už jím bez stresu a naslouchám svému tělu.

Jím to, co mi chutná a nepřejídám se.

Všechno se událo díky spolupráci s úžasnou a inspirativní ženou Petrou Valešovou. Jsem jí vděčná, že se stala moji průvodkyní na mé cestě a její podpora je fantastická.

Prošla jsem s ní AKADEMIÍ INTUITIVNÍHO STRAVOVÁNÍ, které by se dalo přejmenovat na intuitivní život.

Nikdy se již do minulosti nevrátím. Našla jsem svůj životní styl a jsem v něm šťastná.

Pavla

———————————————————————-

Máš chuť také sdílet svůj příběh a inspirovat tak ostatní k tomu, že se opravu nemusí trápit, že cesta ven ze začarovaného zajetí jídla a diet existuje, bez ohledu na to, jak dlouho už v ní jsou? Napiš mi.